Původně tu měla být první věta: Jsem úplně normální holka....ale pak jsem si uvědomila, že to pravda není. Vymykám se lehce všem standardům historického vývoje a postavení ženy ve společnosti. Miluji svobodu, nezávislost, miluji hory a pohyb a miluji, když si můžu dělat co chci a co mě baví. A tak začal můj příběh horské lišky.

Taky to znáte, hodiny se plahočíte do nějakého kopce, štítu prostě na horu, na vrcholu už jste na pokraji sil, když náhle přicupitá sokolík v podkolínkách, vytáhne mobil, udělá vrcholové selfie, cucne si z legrační gumové flaštičky z ještě legračnějšího pidi batůžku a odvane s větrem zase v dál...Nojo, to jsou ti skájruneři, běhají si tak celé dny po vrcholcích s batůžky, do kterých sotva nacpou ultra lehoučkou bundičku, možná čelovku, požírají sušené ovoce z kapsiček, cucají iontové nápoje z flaštiček užívají si krásu hor mezi desítkami kilometrů, které během jediného dne ukrajují. A většinou nás nazývají blázny! (v lepším případě).

A píšu nás, protože jsem se před necelými 3 lety rozhodla stát se jednou z nich. Pravda, to cupitání mi ještě pár let vůbec nešlo tak lehce (naopak tréninky bolely čím dál víc), ale vzdáleností, výzev a výsledků přibývalo. Hory mi dávaly čím dál větší inspiraci a důvod běhat - tedy věnovat se skyrunningu. Můžete běhat klidně jen nahoru, anebo můžete přeběhnout během jednoho dne klidně celý masiv pohoří, můžete nasbírat 1000 výškových metrů i 7000 a bude vás to strašně bavit a bude to skyrunning. A mě to baví. Dává mi to svobodu a dobíjí energii, i když je těch kilometrů 100. Tam nahoře řeším jen to, zda mám dost vody, suché tričko, něco k zakousnutí a zdravé nohy a rozum.

Já běhání a atletiku na škole nenáviděla, nešlo mi to, ale od malička jsem milovala hory, vyrůstala jsem v kopcích Bílých Karpat a toulala se po lesích a loukách od rána do večera. Najednou se to všechno téměř ve stáří sešlo, a pravidelně stojím na startu rozmanitých výzev. Ať už je to třeba jen několikakilometrový výběh na Slavkovský štít, anebo stokilometrový přeběh celé Malé Fatry. Stojím na startu a nepřemýšlím, kde budu za 12 hodin, přemýšlím o tom, jak si užiju výhledy na hřebenu, šplhání po šutrech a seběhy mezi trsy trávy a medvědími bobky, jak poznám další novou horu, sedlo, kopec nebo štít. A pak si řeknu bylo to sakra těžké, anebo dnes to šlo jako po másle. Pokaždé je to úplně jiné a vždy se naučím něco nového. Být trpělivá, čelit bolesti i protestujícímu žaludku, vymlouvat si, že ty puchýře na palci jsou jen fikce a vlka chytím až támhle za tou ohradou s ovečkami. A pak padne v lese noc, čelovka osvětluje závodní značení a temné stíny, nebo poslouchám noční dravce, ale kdo se bojí, nesmí do lesa. Vyhoupnu se na hřeben, nad les, na vrcholek a běžím s tisíce hvězdami, když mám štěstí, tak s blesky a hromy v zádech mezi provazy deště. A když jsem v našich Beskydech, tak se z Lysé hory ohlédnu a pod sebou vidím táhlé světelné řetězy čelovek ostatních závodníků. A pak si tak člověk dobíhá do cíle mezi prvními ženami, a říká si, ty jo, stálo mě to za to!